Do Milána za módou nebo tajemnem?

Dnes to bude z jiného soudku. I když do Milána jsem se původně vypravila za focením, památkami i módou, nakonec jsem tam zažila spíš chvíle plné tajemna a strachu.

Room-Mate-Giulia-Hotel-Milan-by-Patricia-Urquiola-Yellowtrace-06-2

Na nákupech jsem moc neuspěla, nic zajímavého jsem tentokrát neobjevila, tak jsem si udělala radost přírodním krémem a šla si radši koupit víno. Bydlela jsem v malém hotýlku nedaleko milánského výstaviště, který alespoň ve dne působil velice útulně.

Když jsem ale dorazila pozdě večer, už tak útulně nevypadal. Ještě jsem musela dodělat nějakou práci a taky jsem se zatím marně snažila otevřít víno, co jsem si k tomu přinesla. V tu chvíli jsem začala mít opravdu zvláštní svíravý pocit. Jsem na tyhle věci až moc citlivá. Ale necítila jsem se spíš jen v pokoji, hotel jako takový mi připadal v pořádku. Na zdi nad postelí byl realistický obraz dívky, ale ta vypadala mile, naštěstí jsem byla hodně unavená a přejedená, tak jsem usnula docela rychle. Nechala jsem si radši rozsvíceno v koupelně a povytaženou roletu u okna. Tak asi i díky tomu, nevím, jsem se v noci převalovala, nespalo se mi nejlíp, což se mi nestává. Většinou po takhle náročném dni plném venkovních aktivit spím jak zabitá.

A nejpodivnější věc se stala ráno, víte, co mě vzbudilo? Sama se zapnula TV přesně v 7.13, zvláštní. Myslela jsem, jestli jsem si omylem nelehla na ovladač, ale ten byl na stolku. Že by se to stalo nějakým zkratem je také nepravděpodobné, odjinud jsem televizi neslyšela. Hlásili bouřky, ale také o žádné nevím. V televizi k tomu mluvili o teroristických útocích, které se tu noc staly v Londýně. Naštěstí se rozjasnilo a všude jsem slyšela lidi, tak jsem ještě pousnula a pak, jak byl už všude ruch, tak jsem se uklidnila. Znova už bych tam ale nespala, v tom pokoji rozhodně ne. Ještě jsem si samozřejmě dala do souvislosti, že to byl pokoj 51, takže dohromady 6, pekelné číslo.